Svůj první epileptický záchvat jsem dostala před 4 roky. Spadlo to na mě i na celou rodinu jako rána z nebe a já cítila, jako by měl nastat konec mého života. Byla jsem sice malá, ale už jsem plně vnímala ten shon a zmatek kolem mě, nemocnice, vyšetření, různé léky, slzičky mé maminky, která si myslela, že je nevidím a nevím o nich. (pokračování textu pod obrázkem)
Bylo mi 13 let, chtěla jsem se líbit klukům, užívat si bláznivých pubertálních nápadů, ale místo toho jsem do sebe musela cpát prášky, které mi ovšem nepomáhaly, záchvaty neustávaly a já po těch práškách začala hodně tloustnout. Byla jsem nešťastná, nikam jsem nechtěla chodit, neměla jsem žádné kamarády a uzavírala jsem se čím dál tím více do sebe. Svou budoucnost jsem viděla černě, nic mě netěšilo a dokonce jsem si pohrávala s myšlenkou, že tu na světě snad už nechci být. Po roce však nastal zlom, paní doktorka mi nasadila nové „zázračné“ prášky a já se začala uzdravovat. Záchvaty byly pryč, najednou začaly jít dolů i kila a já se začala dívat na svět přes růžové brýle. Je ze mne veselá, šťastná a dospívající dívka, mám hodně kamarádů, přátel a je mi na světě strašně hezky a těším se na budoucnost. Líbím se sama sobě a musím dodat, že i klukům a věřím, že jsem tu ošklivou nemoc z nejhoršího dostala ze sebe.
Proto jsem namalovala obrázek sebe. Jsem to já, bojovnice, která zvítězila a má důvod být ráda na světě.